Dambořice

Pověsti

O knížeti Damborovi

Před mnoha a mnoha lety žil kníže Dambor. Kníže Dambor putoval se svým lidem krajinou nekrajinou, až přišel na rozcestí tří cest, tří nevelikých kopců, tří potůčků, úrodných polí a hustkých lesů. Dambor řekl: "Usaďme se tu navždy!" A tak se taky stalo. Lidé si začali stavět domy, nad vesnicí se tavěla pevná tvrz. Protože byl Dambor prozíravý kníže, poručil, aby z tvrze vedlo několik tajných chodeb.

U potoka byly založeny rybníky, které byly proti záplavám překlenuty koženým mostem. Lidé byli pracovití, pěstovali různé plodiny, žilo se všem dobře. Z úcty ke knížeti Damborovi nazval lid svou vesnici ves Damborova.

Tvrz bohužel dlouho nevydržela nápor loupeživých tlup a po mnoha letech byla zbořena. Na jejím místě dnes stojí katolický kostel a hřbitov. Ale tajné chodby zde zůstaly. Říká se, že se v těchto tajných chodbách nalézá obrovský poklad, který střeží duch knížete Dambora. Uplynulo hodně vody, přešly válečné vichřice, ale Damborova vesnice a jeho potomci žijí v Dambořicích dodnes spokojeně a šťastně.

Pavel Škrha; pověst mu vyprávěl strýc Konečný z Dambořic

Pověst o mlýnu u koupaliště

U mlýna na konci Dambořic pod lesním svahem tekl potok Salajka a v něm žil vodník. Jak mlýnští tovaryši odešli ze mlýna, tak si vodník vždy vylezl na vrbu. Protože mlýnské kolo mělo velkou setrvačnost, klepalo ještě asi půl hodiny do blížící se noci. Vodníka to klepání velmi rušilo, a tak se o půlnoci zjevil mlynářovi ve snu a nařídil mu, aby přestal mlet. Ale mlynář si myslel, že je to jen sen, a tak mlel vesele dál. Druhý den, hned jak tovaryši odešli ze šichty, sedl si vodník zase na vrbu, aby číhal na toulavé děti. Ale co to? Rušivé klapání mlýnského kola se ještě vystupňovalo. To už milého vodníka natolik dozlobilo, že se o půlnoci znovu zjevil mlynáři a pohrozil mu, že mu mlýnské kolo vezme. Mlynář si zase myslel, že to byl zlý sen. Ale třetího dne se po šichtě začalo kouřit kolem mlýna, v oknech zářilo podivné světlo, najednou velká rána a mlýnské kolo bylo u křížku na Padělíčkách. Vodník by ho byl zanesl dál, ale v cestě mu bránil kříž. To mlýnské kolo je tam dodnes a ten mlýn také stojí. Říká se, že až na Silničné je slyšet klapot našeho tajemného mlýna.

Václav Kratochvíl; pověst mu vyprávěl jeho děd František Kratochvíl

Půlnoční duch

Židovský hřbitov v Dambořicích byl vybudován na návrší akátového hájku za katolickým hřbitovem, který stojí na místě bývalé tvrze pánů na Dambořicích. Říká se mu "židovský hřbitov", protože tam byli pohřbíváni jen Židé. Ti nesměli být pochováváni na křesťanských hřbitovech. Jejich pomníky jsou vždy nasměrovány na východ, podle jejich víry. Písmo na pomnících je hebrejské nebo německé, na některých zezadu i české. Místo svíček a věnců pokládali pozůstalí pravověrní Židé na hroby svých příbuzných jen kamínky - symbol modlitby a vzpomínky na zemřelé.

Celý židovský hřbitov v Dambořicích v sobě skrývá mnoho tajemného a záhadného. Má tetička říkala, že se tam pravidelně při měsíčním úplňku o půlnoci zjevuje duch mrtvého Žida - Mstitele. Ten se prý zjevuje proto, aby pomstil smrt svého nespravedlivě odsouzeného syna. Náhle se prý zajiskří nad hřbitovními pomníky klikatá čára blesku a současně se v dýmu objeví průzračný duch zesnulého. Každý, koho duch zesnulého Žida - Mstitele zahlédl, v tu ránu zemřel. Duch si pak mrtvolu odnese do hrobu.

Když prý byli všichni nespravedlivě odsouzení Židé pomstěni, duch se už nezjevil. Já sama tomu nevěřím, vždyť se to jen tak povídá.

Michaela Lejsková; pověst jí vyprávěla tetička Hortvíková z Dambořic

Jak to vlastně s tím objevením Ameriky bylo?

Ráda se zastavím v Dambořicích na rohu secesní hospody "U Horáků" a s úctou pohlížím k neobvyklému a jedinečnému panoramatu židovského hřbitova. Typické náhrobní kameny připomínají celému kraji dávnou historii dambořických Židů i jejich tragický konec.

Z myšlenek mě vytrhne známý hlas jedné z maminek mých žáků: "Paní učitelko, jak to teď v té škole učíte? Kdo byl v té Americe vlastně první? Pokud já vím, už naší stařeček to vyprávěli, když ten váš Kolumbus do Ameriky přijel, na břehu amerických břehů už stáli Dambořáci a pomáhali Kolumbovi z lodi. Kolumbus se rozhlížel, rozhlížel - a kde pré máte nějaký ženský? – 'Dambořanky? Ty už od rána přede dněm plejó řepu, ty nemajó čas bavit se s nějakém Kolumbem.' A tož jak teď?"

Ať už to s tím Kolumbem bylo tak či onak, pravda je, že se snad nenajde místo na širém světě, kde by se nenašel nějaký zatoulaný Dambořák. A tak mají Dambořáci rodinu po celém světě.