Dambořice

Židovská obec

Židovská náboženská obec v Dambořicích

Počátek působení židovské náboženské obce v Dambořicích není možné určit, poněvadž všechny staré písemné památky této komunity padly za oběť velkému požáru v roce 1824.

Židé byli dříve opovrženou vrstvou obyvatel (byli považováni za "nečisté"), přesto bývali usazováni i v poddanských místech, aby přinášeli vrchnosti nový příjem. Tak se stalo i v Dambořicích. Neměli téměř žádná práva, nemohli provozovat rolnictví ani řemesla, až na několik výjimek a měli zakázáno kupovat pozemky. Židé se "živili" obchodem a lichvou (půjčování peněz na vysoký úrok).

Židovská obec byla podřízena přímo vrchnosti. Židé nerobotovali, ale odevzdávali stálý roční plat, (ten činil r. 1656 - 132 zlatých, r. 1707 z 20 domů - 167 zlatých), měli vlastní samosprávu: Voleného rychtáře, starší obce a rabína, který mj. vedl obecní knihy.

Protože počet žid. rodin byl v místě úředně omezen, rozeznávala žid. matrika do roku 1848 "familianty" a "magaranty". (Familiant mohl vstoupit do stavu manželského a založit rodinu, toto právo přecházelo na nejstaršího syna. Ostatní synové byli magaranty. Děti magarantů se zanášely v matrice do rubriky nemanželských dětí a magarantní se zapisoval jako svobodný Žid). Počet rodin, či-li kontingent "familiantů" byl původně 13, okolo roku 1707 zvýšen na 20. V letech 1728 až 1848 bylo v Dambořicích 57 systematizovaných míst "familiantů". Jakub Vrbas se zmiňuje ve své knize Ždánsko o staré židovské tradici, že "magaranti" tvořili zvláštní třídu obyvatelstva, která nemohla na místním trhu nakupovat, dokud tam byli "familianti". Teprve po roce 1848 a základním zákonem z roku 1867 stali se všichni Židé svobodnými a rovnoprávnými občany.

Z historie židovské obce

Přítomnost židovských obyvatel v našem městečku lze předpokládat již v 2. polovině 16. století. První písemná zmínka o této menšině v Dambořicích pochází z roku 1617, kdy je v urbáři ždánického panství uvedeno 6 Židů. V lánském katastru z roku 1656 je zaznamenáno 9 obydlených žid. domů, další 4 byly ještě důsledkem třicetileté války pusté. Majitelé obydlených domů byli tito: Jeremias, Hierschel, Turcky, Pinkas, Löbl, Itzig, Towačzovský a vdovy Josefová, Mandlinová a Menkinová.

V roce 1707 se zvýšil počet domů na 20, přičemž je zajímavé, že už v tomto roce došlo z bezpečnostních důvodů k rozdělení židovské a křesťanské obce. Tehdejší kníže Maxmilián z Lichtenštejna nechal opatřit vjezdy do židovských ulic vraty, čímž vytvořil uzavíratelné ghetto. (K této separaci docházelo ve všech městech Moravy až na základě patentu z let 1726 - 1728). I když byli Židé ve svých právech omezeni, nadále se jejich obec rozrůstala. V tereziánském katastru z roku 1751 je jmenováno 49 domů. Roku 1836 stoupl počet domů v židovské čtvrti na 56.

Převážná většina Židů se zabývala podomním obchodem, nebo obchodem s dobytkem. V případě potřeby působili také jako překladatelé z německého jazyka. Nesměli provozovat rolnictví ani řemesla. Existovali však různé výjimky, kdy Židé provozovali řemesla pro svoji potřebu (řeznictví z náboženských důvodů). Z rolnictví mohli v 18. století např. chovat ovce. V tereziánském katastru jsou uvedena jména sedmi chovatelů.

Počet obyvatel židovské obce v průběhu 18.-20. století ukazuje následující tabulka:

Rok	Počet obyvatel	Rok	Počet obyvatel
1791	216	1869	355
1798	326	1880	202
1830	386	1890	181
1848	405	1900	144
1860	480	1929	46

Z uvedeného přehledu je patrné, že vrcholu dosáhla žid. obec v polovině 19. století. Tehdy zde bylo 480 Židů, což představuje 24% podíl ze všech obyvatel Dambořic. Po roce 1860, s rozvojem průmyslu a obchodu a "narovnáním" občanských práv, následoval mohutný odliv Židů do velkých měst, především do Brna a Vídně. Židovská čtvrť se stále vylidňovala, až zde v roce 1929 zůstalo pouhých 46 osob v počtu 15 rodin. Dějiny židovské obce se tragicky uzavřely v lednu 1943, kdy bylo deportováno posledních 43 židovských obyvatel do Terezína a odtud do vyhlazovacích táborů na východě, ze kterých se nazpět nikdo nevrátil.

Židovská čtvrť byla v minulosti svědkem různých živelných pohrom. Natěsnané domky se stávaly častou obětí ničivých požárů: v roce 1769 a 1807 shořela většina domů včetně synagogy. Při třetím, největším požáru v dubnu 1824, zahynul i rabín Šalamon Holzmann. Oheň se rozšířil z domu Františka Rausche a proměnil celou zástavbu v popel. Uchráněn zůstal pouze dům Jakuba Zaitschka. Další starosti přinášely Židům povodně, o kterých je zmínka v letech 1833, 1849, 1854 a 1856. Nejvíce při nich trpěly samozřejmě domy u břehů potoka, včetně významné synagogy, radnice (či obecního domu) a židovské školy.

V průběhu 19. století se několikrát ohlásila cholera. Největší byla roku 1856 (trvala 2 měsíce) a zemřelo na ni 108 lidí, z toho 40 Židů. Další výskyt cholery byl zaznamenán v roce 1849 a 1856.

Židovská čtvrť

Židovská čtvrť je vymezena ulicemi Městečko, Pod Kostelem a Šabata. Tento prostor patří k původnímu jádru ghetta, jenž byl v 18. a první polovině 19. století ohraničen drátem, zvaným "erev", vedeným ve výšce podstřešních říms. (V jížní části byl drát natažen až u domu č. 134 = Dohnálkovi - uzenářství, kterému se říkalo "Luskačovo u drátu".) Od severu k jihu protíná svébytnou čtvrť někdejší Židovská ulice, dnes někdy zvaná Mezi Židma. Tato hlavní komunikace byla na několika místech propojena s ulicemi Městečko a Šabata úzkými spojovacími uličkami, přes potok opatřenými dřevěnými lávkami. Dodnes se nám dochovalo několik v jádře původních domů, postavených na stísněných parcelách s velkou hustotou zastavění. Po roce 1848 se již mohli Židé volně stěhovat z přelidněného ghetta, takže si někteří zakupovali domy v přilehlých ulicích, především na Šabatech. S postupným vylidňováním židovské čtvrtě (2. pol. 19. století) si zde domy kupovali křesťané, čímž docházelo k přirozenému smazávání hranic ghetta od ostatních částí Dambořic.

V místě nákupního střediska stával obecní dům či radnice židovské náboženské obce s rabinátem (č.p. 393), tj. bytem rabína. Dům byl také znám pod lidovým označením "rabírňa". Byla zde i stará škola s rituální lázní (mikve) - č.p. 392.

Za potokem stála nejvýznamnější budova židovské obce - synagoga (templ). Nejstarší zmínka je z roku 1769, kdy byla po požáru opětovně postavena. Roku 1791 jak praví prameny, byl "přepych postrádající templ" rozšířen a po dalším ohni roku 1807 znovu obnoven. Avšak již za několik let vyhořela synagoga potřetí (1824), a tak byla roku 1868 velkým nákladem opravena a bohatě vyzdobena. Synagoga měla 61 míst k sezení pro muže a 54 míst pro ženy na galerii. O svátcích jen stěží pojímala všechny věřící, kteří přijížděli i z okolních obcí. Templ byl vystavěn v pozdně empírovém slohu se štítovou fasádou a s řadou přidružených vysokých oken. Přístup do vnitřního sálu s průběžnou galerií podpíranou toskánskými sloupy se uskutečňoval přes malou předsíň. Zbořen byl v roce 1948.

Právní poměry židovské náboženské obce, kterou zastupovalo volené čtyřčlenné představenstvo, užší dvanáctičlenný a širší čtyřiadvacetičlenný výbor, byly upraveny zákonem z 21. března 1890, kdy se přičlenili k damborskému obvodu vyznavači židovského náboženství ze soudního okresu ždánského, klobouckého a částečně židlochovického. Duchovní správu vedl do roku 1922 dambořický rabín. V tomto roce se zdejší poslední rabín Dr. Ernest Reich odstěhoval a správu věcí duchovních převzal rabín v Břeclavi.

Od poloviny 18. století do r. 1922 jsou známa jména 8 damborských rabínů, z nichž předposlední Samuel Hahn zde působil 53 let. Narodil se v Mikulově a zemřel ve věku 81 let ve Vídni.